Proč (ne)máme rádi přerozdělování?

Vztah k přerozdělování se u každého z nás utváří souběžně hned v několika rovinách. Zdroje preferencí a sociálních potřeb jsou v každém z nás „namíchány“ v různém poměru, a vlivem okolností se i různým směrem vyvíjí . O jaké okolnosti se přitom jedná? Na základě čeho se utváří náš vztah k roli, kterou má stát v ekonomice, zejména pak v oblasti sociální politiky a financování veřejných služeb, hrát? Proč si myslíme, že by daně (či dávky) měly být vyšší (či nižší)? Jaké faktory mohou ovlivňovat to, fandíme-li více levici či pravici, kteréžto se na této otázce vůči sobě vymezují?

Altruismus a sobectví

Systém zabezpečující sociální požitky může člověk vyhledávat a požadovat z dvojího důvodu. Buď proto, že jej chce pro ostatní, nebo pro sebe. Pokud naše preference vychází "z lásky k bližnímu", hovoříme o altruismu. Pokud souvisí se zištným zájmem zajistit si prostřednictvím redistribuce poskytování určitých transferů či veřejných služeb, můžeme pozitivní vztah k přerozdělování označit jako sobecký.

Altruistický motiv je určitým popřením základního ekonomického konceptu "člověka racionálního". Odráží totiž obtížně popiratelný fakt, že člověk pociťuje určitou potřebu vzájemnosti, vzájemného obohacení, sdílení kulturního dědictví a nutkání konat dobré skutky. Lidem jsou tedy vlastní nejen projevy "racionálního" egoismu, ale i projevy nevykalkulované obětavosti, např. nutkání ochraňovat od hmotného strádání své i ´cizí´ děti, starce a nemohoucí, potřeba poskytnout (anonymně, nezištně, čistě z vnitřních pohnutek) almužnu, pocit provinění spojený s odmítnutím natažené ruky žebráka, apod.

Vysvětlením "sobeckého" (self-interest) zájmu na přerozdělování pak může být hypotéza, že bohatý jednotlivec se vzdá svých prostředků proto, aby z nich společnost financovala zabezpečení institucí, které zajistí udržení sociálního smíru (např. platí sociální a nemocenské pojištění, aby zajistil důchody penzistům, nebo umožnil obdržet finanční podporu maminkám na mateřské, vychovávajím budoucí generaci daňových poplatníků). Jinými motivy, taktéž povahou „self-interest“, mohou být

• obava člověka ze ztráty příjmu a společenského postavení, a tedy příklon k redistribuci jakožto určitému pojištění před poklesem vlastní životní úrovně
• objem dávek a veřejných služeb, které v současnosti na státu nárokujeme (a chceme si je udržet)
• nefunkční solidarita v rámci rodiny a příbuzenstva
• relativně malé bohatství domoviny (např. regionu, kraje, ze kterého pocházíme - ve vztahu k regionům jiným)
• postoj k finančním rizikům (např. k riziku ztráty příjmu po odchodu do důchodu)
• příslušnost ke státní byrokracii (která nás živí), apod.

Vyjádříme-li výše uvedené ekonomickou terminologií, je v užitkové funkci altruisty potřeba obdarovávat prostřednictvím redistribučního systému méně movité či jinak hendikepované spoluobčany, zatímco v užitkové funkci „sobce“ nalezneme především averzi k riziku sociálního rozkolu a eventuální ztráty vlastního blahobytu.

Jak altruismus, tak "sobectví" v nás přitom mohou dlouhodobě spoluformovat určité

• politické ideologie, život v určitém politickém režimu, osobní sympatie k politické reprezentaci
• náboženství, kultura, etnická různorodost společnosti, ve které žijeme,
• náš věk, získané vzdělání.

Priorita ekonomické svobody či spravedlnosti?

V další rovině se v nás sklon či odpor k přerozdělování utváří na základě toho, jak vnímáme vztah mezi jedincem a společností (ve které jedinci žijí).

Je společnost, se kterou se identifikujeme (např. tedy stát, národ) vystavěná individualitami, které existovaly před jejím vznikem, stojí na jejím počátku, a které ji tedy vůbec dávají vzniknout? Nebo je naopak oním derivátem jedinec-člověk coby produkt sociálních vztahů a sociálních kolektivů? První (přirozeněprávní) pohled postuluje prioritu individuality a jejích občanských svobod, a tedy i minima přerozdělovacích procesů.  Druhý (welfaristický) naopak do popředí staví zájmy celku (potřeba zajištění sociálního smíru a stability), jemuž se zájmy jedince (tedy zejména jeho ekonomická svoboda) musejí podřídit.

Jak měřit společenský blahobyt?

Jedním z odrazů filosofického problému individualita vs. společnost je v rovině ekonomické spor o podobě tzv. funkce společenského blahobytu. Ta představuje vztah mezi rozdělením jednotlivých úrovní užitků mezi členy společnosti na straně jedné, a úsudkem ohledně celkového společenského uspokojení (blahobytu) dosaženého touto distribucí na straně druhé.

Zatímco zastánci utilitaristického přístupu chápou celospolečenský blahobyt jako součet užitků všech jeho členů, welfaristé naopak doporučují měřit bohatství společnosti bohatstvím jejího nejchudšího člena. Co z těchto přístupů vyplývá pro (ne)preferenci redistribuce? Pro utilitaristy je redistribuce bezvýznamná (uvažujeme-li transakční náklady redistribuce, pak dokonce ztrátová), neboť v hypotetickém případě je nerovnoměrné rozdělení užitků dvou členů společnosti např. ve výši 1 a 3 jednotky stejně "cenné" jako rovnoměrné rozdělení, kde každý disponuje dvěma jednotkami bohatství.  Welfaristé by naopak první situaci chápal jako odůvodnění přerozdělování od jedince s vyšším počtem jednotek užitku směrem k jedinci s jednou jednotkou užitku, protože to povede k "maximalizaci minima", tedy ke zvýšení celospolečenského blahobytu, jak jej chápou oni.

Mezní užitek a progresivní zdanění

Tento rovnostářský koncept byl "zpevněn" i tzv. hypotézou klesajícího mezního užitku. Ta říká, že dodatečný pocit užitku z dodatečné jednotky příjmu se s rostoucím příjmem snižuje. Neboli - čím získáváme víc, tím méně jsou pro nás každé další zisky hodnotné. Ještě jinak řečeno - stoupne-li náš příjem z dvaceti tisíc na třicet, oceníme to výrazně více, než když si o tuto nově získanou sumu polepšíme z původního příjmu ve výši např. sta tisíc. Dle této hypotézy je tedy mezní užitek chudého člověka je vyšší než u člověka bohatého, což má pro welfaristy zjevné důsledky pro daňovou politiku, konkrétně pro přípustnost progresivního zdanění. Přerozdělování, které progresivní zdanění vyvolává je za takové situace ekonomicky žádoucí, neboť jim způsobená (mezní) újma pro bohatého člověka plynoucí ze ztráty jednotky jeho příjmu je nižší, než mezní užitek chudého člověka plynoucí z přijetí této jednotky.

Vedle výše uvedené ekonomické argumentace lze samozřejmě preferenci k progresivnímu zdanění (a tedy vyšší míře přerozdělování) vysvětlit i tím, že je tento princip (bohatí, plaťte procentuálně víc) subjektivně vnímaný jako spravedlivejší než zdaňovací princip poměrnosti (bohatí, plaťte stejné procento jako chudí), tím méně pak princip paušálnosti (bohatí, plaťte stejnou absolutní částku jako chudí).

Sociální mobilita a identifikace se sociální třídou

Významným faktorem, rozhodujícím o našem postoji k přerozdělování, může být také jak objektivní, tak subjektivní hodnocení jednotlivce, do jaké míry vnímá společnost, ve které žije, jako tzv. sociálně mobilní. Sociální mobilitou se rozumí, nakolik je resp. nakolik se chudý člověk cítí „uvězněn“ ve své chudobě (nižší sociální třídě), resp. jaké má možnosti a perspektivy se z této chudoby (nižší sociální třídy) vymanit a dostat se ves společnosti do vyššího příjmového kvantilu (vyšší sociální třídy).

Toto hodnocení přitom může být provedeno srovnáním se s ostatními v rámci svého života (tzv. intragenerační mobilitia), tak porovnáním své současné situace s předchozí generací (tzv. intergenerační sociální mobilita). Jinak řečeno - ovlivňuje nás to, funguje-li ve společnosti rovnost příležitostí, a zdali máme pocit, že život máme "ve svých rukou"; tj. že to, jak se nám vede, je dáno zejména našim úsilím a schopnostmi. Pokud takto svůj osud nevidíme, budeme se logicky více chtít opírat o stát. Naopak, vidíme-li společnost jako sociálně mobilní, nemusí nás ani současná chudoba vést k natahování rukou ke státu. Někteří z těch, kdo jsou chudí dnes (a přijímají benefity z redistribučního systému), totiž nemusejí být nutně chudí i zítra, a čistý celoživotní zisk z přerozdělování pro ně může být záporný – pak je pro ně redistribuce buď nevýhodná nebo nepotřebná. V této věci je zajímavé upozornit na některé empirické studie, které pozorují významné rozdíly mezi Evropou a Spojenými státy americkými. Zatímco s tvrzením, že "chudí lidé jsou ve své chudobě uvězněni" – tedy, že jsou podle výše uvedeného sociálně nemobilní – souhlasilo v Americe jen 29 % dotazovaných, v Evropě takto uvažuje celých procent šedesát.

Jaké faktory mohou u člověka ovlivňovat subjektivní pocit sociální mobility? Může jít např.
o zájem vzdělávat se, ochotu být "flexibilní", přizpůsobovat svůj život potřebám a situaci na trhu práce, měnit své návyky – obecně řečeno „mít snahu“ a podstupovat určitá životní rizika, za předpokladu určitých osobnostních dispozic a dovedností. Důležité také je, chápe-li jednotlivec svůj blahobyt víceméně jako funkci lidské pracovitosti a zmíněné snahy, nebo naopak převážně jako důsledek fungování společenského systému a štěstí. V prvním případě je pravděpodobné, že jeho příklon k přerozdělování bude oslaben, v druhém posílen – občan se vzdává svých prostředků, aby přispěl k tvorbě kvalitních společenských institucí (které chápe jako nutnou podmínku možnosti zvyšovat svůj osobní blahobyt), resp. aby se prostřednictvím veřejných financí zajistil proti určitým rizikům (tj. absenci štěstí). Zde lze na základě statistických šetření opět dokumentovat rozdíl v myšlení na ose USA-Evropa – s názorem, že "chudí lidé si za svou chudobu mohou leností a pohodlností", se ztotožňuje 60 % Američanů ale pouze 26 % Evropanů. Uvedené rozdíly mají zřejmé dopady v přístupech k sociální politice. Evropa vydává na sociální programy dvakrát více než USA a její celkové vládní výdaje se blíží 50 %, zatímco v USA se pohybují na procentech třiceti.

Objektivně rozhodují o sociální mobilitě společnosti samozřejmě také institucionální podmínky v zemi, jakými jsou daňový systém, právní jistota občana, funkčnost byrokracie, přístup ke vzdělání, bariéry při vstupu na trh práce apod. Svou roli konečně nesporně může sehrát také výchova v rodině, sociální a kulturní kapitál, který potomek dědí po předchozí generaci, potřeba následovat rodiče v profesi, finanční poměry v rodině, apod.

Soulad mezi očekáváními a realitou

K sociologickým vysvětlením sklonu resp. k odmítnutí systému přerozdělování může být také stupeň identifikace jedince se sociální třídou. Ten je dán především souladem mezi tzv. objektivními kritérii příslušnosti k sociální třídě – vzděláním, pozicí na trhu práce (zaměstnanec, podnikatel) a finančním ohodnocením pracovní aktivity (příjmem, výdělkem). Čím slabší je tento soulad, tím je jednotlivec náchylnější subjektivně označit svůj sociální status za nižší, než jaký je podle objektivních měřítek. Pro volební chování a rozhodování je přitom právě tento subjektivní pocit zásadní. Zařadí-li se člověk do nižší sociální třídy, než do které patří např. svým vzděláním či příjmem, lze pak z jeho strany očekávat i silnější sklon k přerozdělování.

Praktická politika a možnost formování preferencí voličů

Postoj společnosti k redistribuci je otázkou politickou. Tradiční a zažité dělení politického spektra na tzv. pravici a levici může sloužit jako důkaz tohoto tvrzení. Pochopení lidských motivů pro sklon resp. averzi k přerozdělování je předpokladem pro pochopení politického myšlení na úrovni celé společnosti, pro odkrytí jejich „vzorců politického chování“. Naplňování poznaných preferencí voličů, vyjádřených jejich účastí ve veřejných volbách, je přirozenou a logickou činností politické reprezentace. V jakých ohledech si však lze představit, aby volení zástupci preference svých potenciálních voličů sami ovlivňovali?

Odhlédneme-li od hypotetické (třebaže v důsledku nezřídka nastanuvší) situace, kdy politické subjekty přímo finančně posilují potřebu občanů po systému přerozdělování (uplácení voličů z veřejných rozpočtů, posilování závislosti subjektů na činnosti státu), lze identifikovat základní dva přístupy, směřující k možné změně těchto preferencí:

• levicový - oslabování negativního vnímání existujícího systému přerozdělování (je-li přerozdělovácí systém reprezentací vnímán jakou žádoucí), nebo
• pravicový - oslabování pozitivního vztahu občanů k němu (je-li reprezentací vnímán jako nežádoucí).

V prvním případě je zapotřebí zajistit, aby přerozdělovací systém přestal být vnímán buď jako nespravedlivý (ve smyslu demotivující, nerespektující princip odměny trhem) nebo neefektivní (nenaplňující své cíle, tlumící ekonomické podněty, způsobující distorze, jsoucí nákladný).

Jako prostředky oslabení sklonu společnosti a jejich členů k veřejné redistribuci si pak lze představit např. podněty směřující k vyšší míře soukromé (tj. dobrovolné) solidarity (např. na bázi rodiny, charity), k posílení sociální mobility a k utužování sociálního smíru na jiné než finančně-přerozdělovací bázi.