Praha - pohled naplaveniny

Asi každý z nás se občas zamýšlí, zdali je šťasten tam, kde žije, proč má či nemá svůj domov rád, a co by v něm mohlo fungovat lépe. Nejinak je tomu u pražské naplaveniny. I tento tvor nevěrný a všemi čistokrevnými místními nenáviděný – není-li tedy vůči životu kolem sebe zcela lhostejný – pociťuje občas tento druh „komunálních emocí“. Následující řádky jsou pokusem o popis těchto emocí.

Pražané Nepražané

Naštěstí v tom nejedu sám. Lidí, kteří vytáhli ze svého rodiště kotvy, aby se zařadili mezi ten zvláštní lidský druh, jízlivě vyhlášený svou namyšleností, lenivostí a prostopášností, přibývá. Myslím, že toto přibývání je ošidné samo o sobě nějak hodnotit. Hlavní město svým způsobem „patří všem“ už prostě tím, že je hlavní. Za mnohé ze svého rozvoje ostatně vděčí právě přespolním, i když ti jsou jinak chováni v nemilosti za to, jak zde zabírají místo na trhu práce, przní svými dialekty zdejší mluvu a celkově mění naší metropoli směrem k jakési české multikulti. Mnohé z těchto náplav - přestože odlišně intonují, fandí nepražským týmům a nemohou přijít na chuť staropramenům a braníkům – se mohou stát většími pražskými patrioty než kdejaký nezvedený potomek malostranských, staroměstských či vinohradských dynastií. Podobně jako sounáležitost s místem svého nového bydliště může pocítit Kyjevan v Bratislavě, Bratislavan v Ostravě či Pražan v Londýně.

A ty pověstné pražské nectnosti? Přehnaně sebevědomých, český jazyk na skřipec natahujících znuděných lenochů tady sice běhá dost, není jich však nikterak výrazně více, než v ostatních končinách naší země. Rozdíl je v tom, že tam ty stejné vlastnosti mají pouze trochu jiný odstín. Osazenstvo hospod ale potřebuje stereotypy a tento jen tak nezmizí.

Praha zhýralá a odpudivá

Nemá asi smysl ztrácet moc slov o výjevech, které zná každý, kdo kdy vystoupil na některém z pražských centrálních vlakových či autobusových nádražích. Není na to pěkný pohled a častokrát je zde kromě neviditelné ruky (černého) trhu vidět i zasahující ruka zákona, případně ruka záchranáře. Vyloučené sociální vrstvy shlukující se na těchto místech však přece jen nejsou v měřítku evropských metropolí asi ničím mimořádným. Nakonec je asi něco pravdy i na tom, že je dobré mít tyto živly izolovány na několika málo, byť turisticky a logisticky exponovaných místech (typu nádraží či náměstí). Prostě proto, aby na ně bylo relativně dobře vidět. Křiklavost tohoto problému navíc alespoň opticky slábne s tím, jak se tyto dříve plně veřejné prostory postupně privatizují, a tedy i „čistí“.

Mnohem smutněji spíše působí proměny (či naopak neproměny) centra metropole. Člověk by čekal, že projde-li se srdcem hlavního města, dýchne na něj to nejlepší z jeho tradic i modernity. Že se setká s určitým vkusem, autenticitou a současně ohleduplností vůči historické atmosféře těchto míst. Že v uličkách kolem konců Karlova mostu bude vychutnávat především různorodost obchůdků a provozoven místních drobných živnostníků a řemeslníků. Místo toho vidí ostudnou převahu všemožné východní veteše a různé pochybné komerční produkce (hudební, hazardní, sexuální). Kýč, hluk, cizost a nevkusná neřest okupují starou Prahu. Těžko si představit, že by k této devastaci mohlo dojít, aniž by k ní někdo konkrétní svým rozhodováním na radnici či magistrátu sám aktivně nedopomohl. Oproti tomu projekty, které by měly potenciál centrum Prahy architektonicky rozveselit,  kulturně oživit, a současně též vytvořit nový zajímavý a příjemný prostor pro setkávání lidí, byly pravděpodobně úplně stejnými analfabety s pohrdáním a známou podhradní připodělaností zahozeny do koše. Snad ne nadobro. Šeď města totiž  nezmizí jen tím, že se dá jeho starým domům nová fasáda, zapnou se ve velkém neony a postaví se nová obchodní centra.

Lakmusovým papírkem přívětivosti města a úrovně jeho služeb bývají restaurace a taxíky. Je jasné, že zde bude ještě dlouho co dohánět. Neúslužnost a sklony k šidivosti zachraňujeme levným pivem, někdy možná i pohlednými servírkami. Kmotrovské poměry na trhu taxislužeb se snad díky médiím také postupně mění k lepšímu. K tomu, abychom Prahu alespoň přiblížili úrovni západních metropolí, je však šlendriánu a nepořádku stále ještě příliš. Těžko si například představit, že by také na nejznámějším římském, pařížském, berlínském či londýnském náměstí docházelo k obtěžování chodců v takové míře, jako je tomu u nás. V bavorském Mnichově např. funguje obecní regule, dle které každá osoba, která chce podnikatelským způsobem působit na veřejném městském prostranství, musí být prověřena a získat pro takovou činnost zvláštní oprávnění. Tedy jak různí umělci, tak i zde tak početní distributoři různých reklamních letáků či od prvního pohledu soucitní výběrčí peněz na chudé a nemocné. Tak si město alespoň v minimální možné míře hlídá své zájmy (veřejný pořádek, bezpečnost, mravnost) a určitou svou úroveň navenek. V našem, o několik desetiletí opožděném světě si zatím bohužel, jak se zdá, hlídáme pouze onu absolutní svobodu dělat si, co chceme a kde chceme.

Praha okouzlující a přívětivá

Přes to všechno je ale samozřejmě stejně pořád víc toho, kvůli čemu je Praha příjemným místem pro život. A je dobré si to připomenout, byť hájit cokoli pozitivního bývá úkol nesnadný a nevděčný. Co do spektra možností nabízí Praha vše, co velkoměsto, resp. hlavní město nabízet má. Je po všech stránkách centrem země – kulturním, politickým, sportovním, turistickým.

Přes nesporné potřeby svého dalšího rozvoje a přes některé excesy vyplývající z politického rozhodování (Karta Pražana, „modernizace“ tramvajového parku, nejasnosti kolem budoucí výstavby tras metra), má Praha vynikající (i v zahraničí respektovaný) integrovaný systém městské hromadné dopravy. Luxus relativního dodržování jízdního řádu nebo existence návazných nočních spojů do městských periférií zdaleka není všude běžný. Mnohem horší jsou samozřejmě podmínky pro dopravu individuální. Doufejme, že frustraci lidí z komplikované dopravní situace postupně pomohou léčit sice jistě již dostatečně zprofanované, ale zaplaťpánbu že vznikající a dokončující se infrastrukturní projekty typu Pražského okruhu, tunelu Blanka, či zvažovaná opatření o omezení vjezdu motorových vozidel do centra města.

Stále je zde ještě ve většině městských částí kam vyrazit za zelení a za aktivním odpočinkem na čerstvém vzduchu. Dobrou zprávou je jistě též obnova a rozvoj farmářských tržišť. Obojí je osvěžující alternativou k trávení volného času a k nákupům ve stále početnějších (a současně stále podobnějších) chrámech konzumu. I bez těch by se však dnes již asi jen málokdo obešel, ať už si o nich myslíme cokoli.