Třeba se mýlím, ale vypadá to, že my Češi jsme v posledních letech zvyklí se kolektivně dojímat prakticky už jen nad úspěchy našich reprezentantů na vrcholných sportovních událostech. Příběhy ostatních, kteří by si za mezinárodní výkony ve svém oboru také zasloužili nějakou tu medaili, už tolik vidět nejsou.
Přitom jestli něco může spoluvytvářet pocit sounáležitosti se svou vlastí a určité národní pýchy, jsou to – alespoň v našich zeměpisných podmínkách – zřejmě právě velké počiny velkých lidí. Musí se však o nich psát či vysílat, musí se lidem zprostředkovat. A to přesto, že polem, na kterém jsou dosahovány, je například jen ta nudná, drahá, elitářská, pravdoláskařská kultura. Je proto přece jen fajn mít televizor a v něm veřejnoprávní televizi, protože některé příběhy a události si člověk na internetu prostě aktivně nevyhledá. A tak jsem včera usedl na gauč a dvě a půl hodiny sledoval koncert. Takový zážitek se samozřejmě nedá úplně úspěšně předat pouhými slovy, musí se to vidět. Takže zmíním jen pár momentů, kvůli kterým se mi dostal hodně pod kůži.
Viděl jsem konečně (do té doby pro mě jen „učebnicovou“) londýnskou Royal Albert Hall. Převážně koncertní, avšak celkově multifunkční aréna (slovo hala či síň opravdu není na místě), která pojme až osm tisíc návštěvníků, je mimo jiné již stodevatenáctým rokem hostitelem slavného (avšak mě dosud taky neznámého) festivalu orchestrální a klasické hudby The Proms. Tento festival trvá osm týdnů a odehraje se na něm až sedmdesát koncertů. Na závěrečném koncertu tohoto festivalu, jehož tradice je mj. jen o několik málo let mladší než např. ta tenisově wimbledonská, zahrál skvělý dvousetčlenný symfonický orchestr (a sbor) veřejnoprávní rozhlasové a televizní společnosti BBC, který doprovázel i dva pozvané vynikající sólisty. Ten orchestr pak řídil český dirigent, který za své šestileté působení u tohoto tělesa stihl festivalu The Proms vtisknout i jeho neformální podtitul ("the world's largest and most democratic musical festival") a být vyznamenán řádem britské královny za zásluhy v oblasti hudby.
Tento muž, pan Jiří Bělohlávek (díky kterému zde zazněla i česká - Dvořákova - produkce), se zhostil i role konferenciéra, a v průběhu dlouhého, ale zvolenou dramaturgií i uvolněného a zábavného večera promlouval nejen k nadšeným divákům na místě, ale i k těm, kteří se na koncert nedostali (vstupenka na nejlepší místa stojí až čtyři tisíce liber) a tradiční hudební večer družně a v neuvěřitelně obrovském počtu sledovali na projekcích na různých veřejných místech po celé Británii. Lze si vůbec představit, aby se např. na takové Letenské pláni či na nějakém z větších pražských náměstí vytvořila taková pozitivní pospolitost lidí i jindy, než jen tehdy, dělají-li se revoluce či čeká-li se na zlaté kluky?
Britové nám ukazují, že to jde. Že jde dělat vážnou hudbu i nevážně a že to není žádná ostuda. Naopak že je to jeden ze způsobů, jak s ní úspěšně oslovit široký okruh posluchačů, hlavně těch mladých. Tím se pak mimochodem dají vytvořit i podmínky pro to, aby tato sféra zábavy netrpěla materiálním nedostatkem, a nebyla vazalem nepředvídatelných přerozdělovacích procesů někde na radnici či ministerstvu. „Stará“ kultura může být sexy a dirigenti mohou být celebritami. Hm, západ je asi pořád hodně daleko...
Spokojené tváře Britů, kteří svůj festival navštívili, nám asi rovněž ukazují, že nejen vše individuální, ale i to kolektivní, může být normální a zdravé. Tedy že může přinášet radost či dobrý pocit být nejen občanem starající se o své bydlo a platícím daně, ale i někým jako spoluobčanem. Žít život i za zdmi svého domova, pobývat ve společně a kvalitně vytvářeném veřejném prostoru, a tam se veselit, diskutovat, vzpomínat, sdílet. Není právě něco takového podstatou a zdrojem loajálního občanství, přirozeného vlastenectví a pevného národního sebevědomí, které umí být hrdé na své, ale současně uznalé k cizímu a které je trvalejší, přesahující dobu trvání mistrovství světa či olympiády? Mají to ostrované (díky těm tradicím či něčemu jinému?) skutečně o tolik jednodušší, že k nim tyto vlastnosti přirůstají tak nějak lépe než k nám?...
