Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dvě moudrá zamyšlení ke stavu naší země

31. 08. 2014 21:52:26
V záplavě všech novinových článků a internetových blogů občas člověk narazí na texty, u kterých si řekne, že stojí za to je předat dál, protože jsou inspirativní, moudré a výstižné na straně jedné, a současně ne dost viditelné. Na dva takové (které spolu - podle mého názoru - nesouvisí jen zdánlivě) jsem nedávno narazil i já a touto cestou se o ně chci podělit. Mám k nim jednu společnou otázku, na kterou se (neúspěšně) snažím již nějakou dobu najít odpověď - proč my Češi stále děláme tolik věcí ode zdi ke zdi, z extrému do extrému?Proč jen "reformujeme" a bouráme(města, armádu), aniž bychom si byli jistí, že současně stavíme něco smysluplnějšího a trvalejšího? Proč se stydíme hledat zlaté střední cesty? A proč se vždy nakonec tak zastydle odmítáme dívat tam, kde to funguje rozumně, kam jsme ostatně celých dvacet pět let vzývání, abychom se dívali a kam jít (zřejmě) chceme? Mohou za tento podivný (jen novodobý?) rys české povahy jenom ti zlí komunisti?

Článek 1 - Kateřina Bečková: Nákupní centrum přeformátuje město jak hard disk (publikováno na Aktuálně.cz 28.8.2014)

Krátká návštěva Ostravy, nahlédnutí do nákupního centra Nová Karolina a obchůzka kolem žalostně chátrajícího obchodního domu Ostravica Textilia mne donutily formulovat úvahu, která mi leží v hlavě již dlouho.

O tom, že nákupní centra pozvolna, ale neomylně vysávají život z měst či městských čtvrtí, které si je nechaly postavit příliš blízko svého středu, už se mluví nějaký čas. Jejich sací reflex je vyvinutý silně, ale nejde o prosté vysátí čehokoli ber kde ber. Takže obhájci nákupních center mohou směle oponovat: podívejte se, to není pravda, že se střed města umrtvil, vždyť je tu obchodů pořád dost. Jenomže mechanismus nepříznivého vlivu nákupních center na zdravý život měst a jejich částí má jinou podstatu. Způsobují živelné “přeformátování” obchodních tradic a zvyklostí, které ve městech fungovaly po staletí a nabíjely je energií. Od okamžiku, kdy se město stalo městem, bývaly nejvýznamnější prodejní plochy vždy na hlavním náměstí a v okolních ulicích. Větší a velká města vytvářela celou soustavu tržních rynků, které se od 19. století měnily v obchodní třídy a bulváry.

Když potřeboval člověk parádní boty, kabát, klobouk, zkrátka nejmódnější zboží, šel ho s jistotou nakoupit na náměstí, nebo na hlavní třídu. Našel tam také největší papírnictví, knihkupectví, drogerii případně další sortimentní obchody, které v daném městě byly, a vedle nich nejprestižnější módní salón, kadeřnictví, lahůdkářství, lékárnu či zlatnictví.

Obchody v bočních ulicích stály z hlediska prestiže o stupínek níže, mnozí jejich majitelé, kteří o to pilně usilovali, se však časem vypracovali a místo na náměstí získali, jiní se s boční ulicí zcela spokojili. Pro některé živnosti byla boční ulice dokonce přirozenější: pekař, švec, mlékař, zelinář, v novější době čistírna, mandl, opravny a služby všeho druhu, antikvariát, bazar.

Tato přirozená hierarchie se zachovala i v období minulého režimu. Necitlivé umísťování Priorů a domů služeb na náměstích historických měst či v jejich blízkosti to paradoxně potvrzuje. Po roce 1989, ať byl privatizační třesk jakkoliv velký, to vypadalo, že nepsaná, leč tradiční pravidla budou platit i nadále. Jen s tou odlišností, že nejvýznamnější místa na náměstích a na hlavních třídách postupně obsadily pobočky bank, mobilních operátorů a prodejny či franšízy textilních, potravinářských, fastfoodových, drogistických a dalších řetězců. Lokální obchodníci “jediného obchodu” se na prestižní místo dostali jen výjimečně, a pokud tam už byli, nezřídka podlehli konkurenci a některý z řetězců je po čase spolkl. Obecně platilo a platí: Čím větší město, tím více řetězcových prodejen a méně obchodníků-sólistů, a naopak.

Co se tedy stalo, když se v blízkosti středu města postavilo nákupní centrum? (Myslím tím skutečná nákupní centra typu Nové Karoliny v Ostravě, “nové” Bredy & Weinstein v Opavě, Vaňkovky v Brně, Palladia v Praze a řady dalších zejména v krajských městech. Nemám na mysli potravinářské supermarkety hojné i v městech menších.) Módní a další řetězce, dosud sídlící na obchodně nejprestižnějších plochách města, do nákupního centra vzápětí své prodejny přesunuly. Uprázdněné prodejní plochy na náměstích a hlavních obchodních třídách zaujaly obchody z bočních ulic. Uprázdněné prodejní plochy v bočních ulicích zaujaly obchodní aktivity z okraje města či periferie (herny, zastavárny, vetešnictví, secondhandy, asijské fastfoody a pod.). Ty nejdravější z nich dokonce přeskočily stupínek a vetřely se rovnou na náměstí, protože obchodních míst bylo najednou dost a majitelé domů je potřebovali pronajmout.

Takový je dnes obraz hlavních náměstí právě těch měst a městských částí, která mají velká nákupní centra jen pár kroků od svého středu. Jak nejnázorněji popsat tu situaci? Náměstí sice stojí dál na svém místě, ale již zbaveno svých privilegovaných obchodních funkcí, které si naopak přisvojilo nákupní centrum, a s nimi i vše, co se k nim přirozeně váže: městské korzo – procházka s nakukováním do obchodů, posezení v kavárně, posezení v cukrárně, oběd v restauraci, sociální kontakty – potkávání přátel a známých, kino. Z hlediska funkční náplně se nákupní centrum stalo novým náměstím a původní náměstí jeho boční ulicí či jen periferií paběrkující na okrajových a pokleslých obchodních aktivitách.

Nákupnímu centru se samozřejmě těžko odolává, nabídne vám prakticky veškerý prodejní sortiment s důrazem na módu a sport, k tomu zábavu, posezení i relax v čistém a moderním prostředí s designem kosmopolitního velkoměsta. Když venku prší, nemusíte mezi obchody roztahovat deštník, když venku mrzne, není vám zima, když praží slunce, příjemně se ochladíte. To všechno jsou nesporné výhody a důvody, proč lidé nákupní centra tak milují, navštěvují a proč kvůli nim nevěrně zanedbávají dosud hýčkaná a opěvaná centra svých měst a ztrácejí jakoukoliv motivaci se v nich pohybovat, opakovaně je navštěvovat a užívat, aniž si lámou hlavu, co s nimi dál bude. Neregulovaný trh má navíc tendenci stavět ve větších městech další a další obchodní centra, která hned poté, co vysají střed města, se začnou vysávat navzájem. K tomu má již nyní nejlépe nakročeno Liberec. A Praha? Ach ouvej, to si necháme na jindy. Koupěschopná poptávka není nekonečná.

Dnes už je v českých a moravských městech postaveno dost nákupních center na to, abychom si uvědomili nejen jejich vábení, ale také hrozby. Co s tím? Jednoduše nepustit do jedné obchodní lokality (krajské město, velká městská část) víc než jedno nákupní centrum a důsledně si ho držet dále od těla, tedy od přirozeného středu.

Nejsem znalkyní historie nákupních center v České republice, nevím, kdy a kde bylo postaveno první, ale pro většinu z nás již dávno neznamenají okouzlení svobodným tržním prostředím jako při první návštěvě. Proto si také snáze můžeme přiznat, že jejich vpád do života měst nebyl jen kladný. Snad bude někomu následující myšlenka připadat příliš spekulativní, ale domnívám se, že fenomén farmářských a dalších trhů, který opět archetypálně oživuje tradiční tržní plochy měst s nebývalou intenzitou a frekvencí, je kromě módní posedlosti po neprůmyslově vyráběných potravinách a neprůmyslově pěstované zelenině způsoben i podvědomým steskem po jiném typu nákupu než v odosobněném supermarketu a v banálně kosmopolitním nákupním centru.

A jak je to s tou Ostravicí Textilií? V médiích se nedávno o této památkové kauze hovořilo hojně a to v souvislosti s vyjádřením zástupce ombudsmanky Stanislava Křečka, které ale nevyřešilo nic. Jisté je, že budova historického obchodního domu není prázdná a zchátralá proto, že blízko ní vzniklo obchodní centrum Nová Karolina, ale proto, že byla staticky poškozena už o desítku let dříve při nepovolených stavebních úpravách tehdejším majitelem. Od té doby se prodala již dvakrát, současný majitel ji koupil už v havarijním stavu, navíc s nejasnými úmysly.

Na druhé straně je ale jisté také to, že po postavení nedalekého obchodního centra Nová Karolina je prakticky nemožné v Ostravici zřídit znovu klasický obchodní dům. (Nemá ani cenu o tom uvažovat, podívejte se, jak živoří dříve slavná Bílá labuť v Praze na Poříčí nedaleko nákupního centra Palladium.) Doufat, že budovu zachrání soukromá iniciativa, je totéž jako věřit na Dědu Mráze. Kdyby si však osud budovy (využití, obnova) vzala za své příští ostravská městská reprezentace, možná by to byl jeden z historicky nehodnotnějších kulturních počinů, jaký by po ní zůstal.

Článek 2 - Jan Eichler: Domobrana je pro Česko inspirativní (publikováno v deníku Právo 25.6.2014)

Antonín Rašek ve svém komentáři (Je receptem domobrana jako ve Švýcarsku?, Právo, 23. 6.) znovuotevřel otázku, která se řešila už v polovině 90. let. Tehdy pod vlivem Studie o rozšiřování NATO převládl názor, že když půjdeme do Aliance, bude se přece vše dělat po vzoru zavedených západních armád, takže „nějaká miliční armáda je zcela bezpředmětná“. Podstata miliční armády spočívá v tom, že je těsně napojena na konkrétní regiony. Ve Švýcarsku je každý schopný mladý muž povolán na základní tříměsíční výcvik. Naučí se základní prvky vojenského řemesla, což obnáší pořadovou přípravu, zvládnutí osobní zbraně, několik ostrých střeleb, orientaci v terénu, náročnou tělesnou přípravu a také několik cvičení na úrovni roty. Každý voják se přitom připravuje co nejblíž svému domovu, ke kterému má vztah a v případě potřeby může být co nejdřív na svém místě.

Následuje několik cvičení, při nichž platí nepřímá úměra. Kdo se spokojí s hodností vojín, toho čekají už třeba jen dvě zdokonalovací cvičení ve dvou týdnech. Ale kdo chce vyšší hodnost, musí na cvičení častěji. A je to vždy otázka velké prestiže. Pan učitel to chce dotáhnout nejméně na kapitána v záloze, a tak cvičení má třeba pět šest. Ještě častěji nastupuje ředitel školy, ten přece chce být aspoň majorem. Podobná hierarchie je i v kategorii bankovních úředníků, kterých je v zemi helvetského kříže opravdu hodně. O vyšší důstojnické hodnosti usilují i lékaři, přičemž takový pan primář chce být primářem i v případě mobilizace, nese to hodnost plukovníka. A když už jsme u té prestiže, nesmíme zapomenout na piloty Swissairu – ti se chodí dobrovolně školit a zdokonalovat v ovládání vojenských letadel, aby i oni mohli být vyššími důstojníky v záloze.

Jaké by mohly být přínosy případné miliční armády pro naši zemi? Na prvním místě by vzniklo užší spojení mezi armádou a společností. Výrazně by se snížil počet mladíků, kteří neuběhnou kilometr, nedokážou uplavat ani 100 metrů a při výstupu na Sněžku se málem loučí se životem a následujících několik dnů se zotavují ze svalové horečky. Další předností je sdružování investic: když se staví nová škola, tak se udělají hlubší a odolnější základy, aby tam v případě mobilizace mohlo být velitelské stanoviště pluku nebo divize. Přitom na investicích ušetří ministerstvo školství i obrany. Podobné je to u nemocnic – staví se několik pater pod zemí, aby se tam mohlo léčit i operovat v případě napadení země. Při jednom ze cvičení švýcarské miliční armády jsme byli spolu s pozvanými specialisty z jiných zemí seznámeni s tím, že právě v době naší návštěvy se v takovéto podzemní nemocnici uskutečnil i porod, který samozřejmě proběhl se švýcarskou důkladností naprosto bez problémů.

Ale byly by tu i přínosy pro Armádu ČR. Vždyť ta se potýká například s nedostatkem poddůstojníků. Před několika lety to dokonce řešila ponižující degradací stovek praporčíků, kdy se z rotmistrů přes noc stávali „frajtři“ nebo „kaprálové“. V případě miliční armády by hodnosti svobodníků až četařů mohly být vyčleněny právě pro absolventy základní služby a několika následných cvičení. Navíc by právě záklaďáci mohli zastávat ty nejnižší funkce, které zajišťují základní chod každého útvaru. A v neposlední řadě by se rozšířila základna pro povolávání záložníků, případně pro nábor těch nejlepších do profesionální armády. Samozřejmě že tito vojáci by byli vyčleněni jen pro potřebu služby na území státu, nemohli by být vysíláni do žádných misí – ty by byly i nadále vyhrazeny pouze pro profesionály.

Autor: Jan Urbanec | neděle 31.8.2014 21:52 | karma článku: 8.27 | přečteno: 603x

Další články blogera

Jan Urbanec

Česko bude uprchlíky přijímat

Česko možná uprchlíky přece jen začne brzy přijímat. Ty Evropany, kteří budou nuceni utéct před soustavným strachem o život svůj a svých rodin v těch zemích EU, které jim to základní lidské bezpečí zajistit nedokážou.

21.6.2017 v 0:35 | Karma článku: 32.35 | Přečteno: 1135 | Diskuse

Jan Urbanec

Reflexe Reflexu

Časopis Reflex ve svém nejnovějším vydání investoval celých 24 svých stran do "speciálu" o politické krizi. Na tomto prostoru se však bohužel opět zvládl věnovat jenom dvěma fenoménům - Zemanovi a Babišovi. Ostatní jako by nebyli.

18.5.2017 v 11:40 | Karma článku: 27.34 | Přečteno: 910 | Diskuse

Jan Urbanec

Proč si nevsadit na Michala Horáčka

Řádky níže nejsou vyjádřením přání, aby se pan Michal Horáček nestal příštím prezidentem Česka (a rovněž ne tím, aby jím zůstal prezident současný). Jsou jen vyjádřením názoru, proč budou šance MH uspět ve volbě zřejmě jen malé.

29.12.2016 v 13:37 | Karma článku: 30.22 | Přečteno: 1589 | Diskuse

Jan Urbanec

Šmejdi ve finančních službách (aneb proč potřebujeme chránit spotřebitele)?

Pro organizátory předváděcích akcí zaměřených na seniory se v češtině vžilo slovo „šmejdi“. To přiléhavě vyjadřuje povahu podnikání, o které v takovém případě jde. Proč se takovému byznysu tolik daří? A kde jinde se s ním setkáme?

25.5.2016 v 17:20 | Karma článku: 16.82 | Přečteno: 784 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jan Dvořák

Brežněv v 68 roce už dávno věděl, že socialismus je nereformovatelný

Jakoby do dubu mluvil od zimy do srpna osmašedesátého roku Leonid Brežněv do Alexandra Dubčeka, když mu se soudružskou trpělivostí dával najevo nelibost s jeho kočírováním pražského jara na cestu kontrarevoluce

21.8.2017 v 22:56 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 39 | Diskuse

Šárka Bayerová

Zrazená královna (pokračování)

Byla vnučkou jedné z nejslavnějších a nejmocnějších mocnářek - královny Viktorie. Říkali jí Ena a stala se taky královnou - ve Španělsku.

21.8.2017 v 21:37 | Karma článku: 8.99 | Přečteno: 134 | Diskuse

Vlastík Fürst

Teror na denním pořádku

„Vlastně se nic neděje“, takový dojem můžeme mít ze zpráv médií i z výroků některých zdejších blogerů. Jeden diskutér napsal: „Na silnicích každý rok zemře daleko víc lidí, než kolik zabijí teroristi, tak s tím pořád nestrašte!“

21.8.2017 v 20:35 | Karma článku: 29.20 | Přečteno: 473 | Diskuse

David Wiltsch

Bylo lépe než je dnes a EU je diktaturou nepamatovanou? Lidé zapomínají nebo jen blouzní?

Kupodivu se stále najdou lidé, kteří naše současné postavení vůči spojencům vnímají hůře, nežli naše postavení vůči Moskvě v druhé polovině minulého století. Smutné a tragické, jak rychle člověk zapomíná.

21.8.2017 v 20:02 | Karma článku: 15.03 | Přečteno: 505 | Diskuse

Tomáš Gayer

Co říkáte, to by byl paradox...

Erdogan vyzval Turky žijící v Německu, aby nevolili nepřátele Turecka, jmenovitě Merkelovou, Schultze a Zelené....

21.8.2017 v 19:25 | Karma článku: 17.93 | Přečteno: 395 | Diskuse
Počet článků 40 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1730

Rodilý Ostravák, toho času pražská naplavenina, celkově hrdý Čech. Už ne svobodný, a naštěstí ještě ne rozvedený. Obdivovatel mimořádných lidských výkonů, projevů dobrosrdečnosti a přírodních krás. Služebník státu.

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.