Řádky níže nejsou vyjádřením přání, aby se pan Michal Horáček nestal příštím prezidentem Česka (a rovněž ne tím, aby jím zůstal prezident současný). Jsou jen vyjádřením názoru, proč budou šance MH uspět ve volbě zřejmě jen malé.
Soudě čistě podle vývoje kurzů vypsaných sázkovými společnostmi, hvězda jediného stávajícího ohlášeného kandidáta na prezidenta – Michala Horáčka – stoupá. Jak se však přinejmenším za poslední rok ukázalo, v politických sázkách bookmakeři neprokazují takovou informační převahu, jako je tomu obvykle u událostí sportovních. Proč stávající přislíbený trojnásobek vkladu nepředstavuje onu „hodnotu za peníze“, na kterou sázkaři slyší?
Ohlédneme-li se byť jen do zatím stále krátké novodobé historie českého prezidentského úřadu, ve všech třech jeho obsazeních nalezneme v různém rozsahu a různém způsobu provedení společné osobnostní prvky, které kandidáty předurčily k tomu ve volbě – ať už přímé či nepřímé – uspět. Byla to (mimo jiné) zřejmě jejich přesvědčivost, slušnost a sečtělost. Ať už Václav Havel, Václav Klaus či Miloš Zeman, všichni dokázali své volitele či voliče oslovit alespoň ve dvou z těchto tří ohledů. A to tak, že zásadně.
Přesvědčivost znamená, že politikovi věříme, že to, co říká, si i doopravdy myslí. Že se navenek chová autenticky, tj. v souladu se svým povahovým založením, že není strojený, že nepředstírá. Že své postoje opírá o hodnoty, které opravdu žije a ctí, nikoli jen deklaruje. Vůbec přitom nemusí být překážkou, že jsou to hodnoty často lidsky problematické a politicky sporné. Václav Havel, apoštol pravdy a lásky v původním neironizovaném významu, byl přesvědčivý ve své lidské skromnosti a vlídnosti, která z pohledu jeho politických protivníků tu a tam přecházela až do roviny jisté naivity. Václav Klaus byl autentický naopak ve své cílevědomosti, pracovitosti a urputnosti, byť ta byla současně spojena s jeho suchopárností a pověstným narcismem. Miloš Zeman je pak stoprocentním ztělesněním nezdravého životního stylu a – jak on sám přiznává – absence sociální empatie. Přesto, pokud kdokoli z těchto tří veřejně promluvil, mělo to až na výjimky hlavu a patu a nebyl problém tomu rozumět a uvěřit, že je to skutečný výplod jejich mysli.
Jakou formu přesvědčivosti nabízí Michal Horáček? Zdá se zatím, že bohužel jen takovou, že on sám musí o své přesvědčivosti zbytek země neustále přesvědčovat. Musí přesvědčovat, že se skutečně nedívá na lidi, kteří neznají jeho texty, přes prsty. Má potřebu dávat si do svého kandidátského programu zpřístupnění svého chorobopisu. Skoro nepochybuje o tom, že je v této zemi nejpracovitější člověk, ačkoli kariéru udělal v sedavém zaměstnání (textař, investor), kterému se navíc u jiných vysmívá. Když k tomu přidáme to, že ještě před pár dny se skoro bál přiznat k tomu, že má o prezidentský úřad zájem a ošíval se nad podporou těch, které tak jako tak bude nakonec v kampani nutně potřebovat (tzv. pražská kavárna), nedává celkový obrázek přesvědčivosti tohoto kandidáta dobrý dojem.
Přesvědčivost jde samozřejmě ruku v ruce s určitou politickou odborností. Tou můžeme rozumět orientaci v tuzemském i zahraničním politickém dění, sečtělost v ústavních institucích a normách, určitý celospolečenský rozhled, povědomí o struktuře a problémech společnosti, a jakýsi ucelený a realitě odpovídající recept na jejich řešení. Bez této makrovýbavy je každý politik jen jakýmsi vyšším státním úředníkem, což přinejmenším v očích většiny veřejnosti (a zřejmě i zákonodárců, kteří si prosadili změnu volby z nepřímé na přímou) prezident být nemá. Prezident je mimo jiné také nedílnou součástí legislativního procesu, a pokud nemá být jen otrokem početné skupiny svých odborných poradců, měl by mít již před nástupem do funkce nějaký silný (a podložený) názor na ty nejdůležitější „věci veřejné“. Třeba se na ně na debatách MH s veřejností, kterou v rámci své zahájené kampaně objíždí, dostane. Navenek však tato potenciální síla kandidáta MH není zatím vidět vůbec a do jisté míry v tomto připomíná jiného nadějného prezidentského kandidáta své doby – Jana Fischera. Nejsme však už přece jen v roce 1989 a pouhé volání po slušnosti, vymezování se vůči komunistům, Rusku či obnově trestu smrti dnes nemusí stačit ani těm politicky vlažnějším občanům. Stejně jako nicneříkající řeči, že Evropa (už konečně) musí držet pohromadě a že uprchlíci jsou jako letní déšť.
Zdálo se chvíli, že výše zmíněné handicapy by v případě MH byla mohla zvrátit ona slušnost. Po té je v poslední době u hlavy státu oprávněně vysoká poptávka, zejména po událostech předbíhajících a následujících letošní oslavu dne vzniku samostatné československé republiky. Bohužel však už nyní, nedlouho po ohlášení kandidatury a dlouho před volbou samotnou, začal erodovat i tento osobnostní pilíř. Stalo se tak navíc – což působí z hlediska racionální politické strategie úplně absurdně – po slovní přestřelce mezi MH a jeho potenciálními voliči. Z nějakého nepochopitelného důvodu (možná ve chvilkovém návalu potřeby rozvíjet svou přesvědčivosti) měl MH potřebu navézt se do Karla Schwarzenberga. Já umím víc jazyků, heč. Já mám lepší školy, heč. Já jsem vytvořil něco hodnotného (=hudební texty), heč. Samolibost a namyšlenost par excellence, tak protipólná sebeprezentaci MH coby pokorného muže z lidu. Nyní už zřejmě zbývá jen chlubení se lepším vkusem v oblékání, jídle a ženách… Slovy jiného českého hudebního textaře – „jaký to má smysl, jaký to má cíl?“.
Suma sumárum, jediné, co Michal Horáček v současnosti jako kandidát na prezidenta Česka nabízí, je jen to, že je protikandidátem (zatím nepotvrzeného kandidáta) Miloše Zemana. Příslib pouhého trojnásobku vkladu pro tuto rizikovou sázku tedy není úplně atraktivní.
