Střety (politických) zájmů

Ač nemá zdaleka tak zábavnou vedlejší významovou linku jako Zemanova "viróza 2013", slovem či souslovím, které by mohlo kandidovat na český pojem roku 2018, je „střet zájmů“.

Výraz se v domácí mluvě pevněji zabydlel zřejmě především zásluhou starostí našeho pana premiéra. Nadužívání této terminologie, které vrcholí právě teď, je dobrou příležitostí obsah tohoto výraziva prozkoumat a konfrontovat jej právě s kauzou (ne)proplácení evropských dotací.

Střet zájmů je možné popsat jako situaci, při které snaha o co nejlepší výsledek jedné činnosti přímo vylučuje nejlepší výsledek činnosti jiné, přičemž subjekt těchto činností je v obou případech totožný. Jinak řečeno, jste-li ve střetu zájmů, dostáváte se pozice „sluhy dvou pánů“. To je oprávněně považováno za nežádoucí stav, přinejmenším pak tehdy, pokud o sobě tito dva pánové nevědí. Pracujete-li jako poradce v čase předvolebním ráno pro Trumpa, zatímco večer pro nějakého nového Obamu, nepochybně byste se z žádné strany nedočkal pochvaly, až by se to na Vás provalilo. Je ale otázka, jestli je to stejný příběh jako dramata českého předsedy vlády, jehož souběžné dýchání pro stát a firmu je již více než 5 let nasvíceno víc než marihuana v asijských skladech kabelek. Každý podezřelý úkrok stranou je zde v hledáčku investigativců a ví se o něm nejpozději ve chvíli, kdy k němu dojde, často i dříve.

V horlivé debatě o střetu zájmů se rovněž hodně šermuje nárůstem dotací pro Agrofert od roku 2013, resp. bohatství jeho „šéfa“. Mohl by to být dobrý důkaz o jasné zlovolnosti proti zájmům státu, pokud by buď z nevědomosti či záměrně (horší případ) neignoroval naprosto základní ekonomické zákonitosti. Jsou-li dotace navázány např. na velikost obhospodařovaného zemědělského pozemku, je celkem logické – tím spíše, nachází-li se ekonomika ve fázi nepřetržitého růstu – že s růstem firmy a jejího majetku roste i základna pro transfery této firmě. Jestli jsou takové transfery obecně ekonomicky opodstatněné a přínosné, je věc úplně jiná. Česká republika, tím méně Česká republika v letech 2013-2018, si je rozhodně nevymyslela.

Lze se tedy závěrem ptát, zdali prezentovaná společenská rizika plynoucí ze střetu zájmů premiéra v daném případě nejsou skutečně spíše jen jednou ze zbraní v dlouhodobém politickém soupeření, než nějakou reálnou hrozbou. A zdali se tak kvůli těmto rizikům mají psát ad-hoc zákony, zda se má bez legrace spekulovat o omezení ústavního práva být volen, či zda se má každý druhý týden v ulicích organizovat povstání vzdělaného lidu proti slovenským oligarchům a jejich hloupým voličům. Je tato cena opravdu přiměřená dočasnému působení jednoho člověka v české politice v 21. století? Starostlivé nebo ustarané tváře některých celoživotně mravokárných poslanců, europoslanců či politicky aktivních politologů nám dávají jasné vodítko, jak si na tuto otázku odpovědět. Bohužel to jsou v řadě případů pověstné „tváře staré a známé“, s vlastními, byť méně viditelnými střety zájmů. V hledání dobra a zla by se na to nemělo zapomínat.