Nárazníky války a míru

Myšlenka, že vojenská pomoc Ukrajině je jediným účinným způsobem, jak zastavit ruskou invazi a přivést Putina k rozumu, je v současnosti jasným ideovým mainstreamem západního světa. 

Světa, do kterého naštěstí již několik desítek let patříme a do něhož – až na několik spíše okrajových politických sil – stále patřit chceme. Úvaha je taková, že pokud Ukrajina v konfliktu neuspěje, přijde Západ o jakousi nárazníkovou zónu, v níž se pak Rus usídlí, zemi si předělá k obrazu svému, učiní z ní své zbrojní centrum a dřív či později toho všeho využije k tomu, aby překročil západním směrem další hranice evropských států. Analogicky tomu, jak to Československu udělal v roce 1968 Brežněv, nebo nějakých třicet let před ním – v opačném směru – Hitler. Takto formulovaná hrozba pak (kromě toho, že proukrajinské angažmá je z vyššího principu mravního spravedlivé) slouží jako hlavní odůvodnění veškeré masívní finanční a vojenské podpory, v níž je Česko od začátku ruského útoku jedním z hlavních a nejhlasitějších zastánců a organizátorů. 

Síla a současně slabost této argumentace, která pak šikuje ony dva nesmiřitelné tábory, tkví v tom, že ji nelze objektivně vyvrátit. Postavíte-li se na stranu pochybovačů, budete čelit buď posměchu za naivitu, nebo hněvu za sympatie s Rusem. Tím pak obvykle debata končí, nechcete-li tedy – například z úcty k diskutérovi – oplácet podobnými fauly. Přitom skutečnost je opravdu taková, že v tuto chvíli nevíme pořádně nic. Byť se neustále mnoho z nás tváří, že víme všechno. Takhle sebejistě jsme svého času věděli, že Rusko zkolabuje z ekonomických sankcí. Že se vyčerpá a brzy z Ukrajiny s hanbou odtáhne. Že je hotovou věcí, že už se po ubránění Charkova a zisku Chersonu ukrajinská armáda před ničím nezastaví. Tyhle „hotové věci“ nám média z úst renomovaných politologů a odborníků na vojenství ještě poměrně nedávno servírovala den co den. Je škoda, že po této neúspěšné tipovačce nepřišla trochu větší zdrženlivost právě i k předpovědím budoucích hrozeb ze strany Ruska k západní Evropě. Naopak, nyní už zase všichni jistojistě vědí, jak se Rusko nezastaví před dalším zbrojením a další agresí. A jak neúčinnost sankcí všichni předvídali. 

Důvodů, proč mít k takovému alarmismu odstup, přitom není úplně málo. Zaprvé – Ukrajina není v NATO. Snad opravdu každý uzná, že mezi ruskou invazí do země jako je Ukrajina (nebo Gruzie, či potenciálně Bělorusko či Arménie) a vpádem do zemí bloku NATO, je setsakramentský rozdíl. Připomeňme, jak nesrovnatelnou vojenskou konvenční sílu, tak samozřejmě nástroje jaderného odstrašení, má Západ, a naopak nemá Ukrajina. Kromě toho jsou tu specifické vazby Ruska na Turecko, zájmy Číny na udržení jejího exportu a v neposlední řadě také tisíce VIP Rusů rozprášených po západním světě. Pochybovat lze koneckonců i o tom, jestli by se ruský režim tak pohoršoval nad vyloučením svých sportovců z mezinárodních sportovních soutěží a kulturních akcí ve chvíli, kdy by měl v úmyslu vést se Západem válku. Samozřejmě – opět to lze odbýt tím, že „Putin se před ničím nezastaví“. Ale seriózní a poctivé uvažování o věci tyto okolnosti nemůže přehlédnout.

Vzývaná potřeba mít z Ukrajiny stůj co stůj nárazníkové pásmo se navíc trochu pere se skutečností, že s Ruskem spřátelené Bělorusko hranice se státy NATO již dlouho má, stejně jako enkláva v Kaliningradu. Tam jsme ten "nárazník" před budoucí ruskou invazí či raketovými útoky nepotřebovali a potřebovat nebudeme? Zajímavé je i to, že zatímco proruský režim na Ukrajině (do roku 2014) jsme nikdy za hrozbu nepovažovali a nijak jej diplomaticky neřešili, dnes je pro nás tato země něčím jako odvěkým přítelem. Nečím, čemu je potřeba bezpodmínečně pomáhat a co je potřeba si za každou cenu ohlídat. Ať si každý, kdo dnes hrdě vyvěšuje modrožlutý prapor, sáhne do svědomí a zavzpomíná, kdy naposledy mluvil o Ukrajincích jako o „úkáčkách“. Není ani toto důvodem k tomu trochu začít s tou euforií z boje za spravedlivý svět trochu brzdit?

Konflikt na Ukrajině tu nebude navěky. Jednou skončí, jako každá jiná válka. Někdo v nějakou chvíli takzvaně vyhraje, a někdo takzvaně prohraje. Nebo dojde k časově neohraničenému příměří, nebylo by ostatně na světě první ani poslední (Korea, Kypr, Kašmír, Západní Sahara,...?). Bez ohledu na to, kdo jak dopadne, zkusme nacházet optimismus i v tom, že na scénu dříve či později vstoupí jiní hráči – a ti se, na rozdíl od těch stávajících, třeba nějak domluví. Nepochybně s přihlédnutím k vlastním zájmům, tedy k tomu, co lze reálně získat a co nadobro ztratit. Včetně eventuality obnovení konfliktu (Palestina, Kurdistán,...?). Volba mezi územím a lidskými životy není žádnou ostudou a my si ji – když už používáme historické příměry – taky prožili. Díky ní tady taky možná dneska vůbec jsme. Zkusme s ní proto ve vztahu k Ukrajině pracovat se stejným úsilím jako se všemi pro Evropu černými scénáři.