V poslední době se často mluví o tom, že se z politiky vytrácejí ideje. Tuhle se s cílem oslovit větší počet voličů ideově rozkročí svého času náčelník největší pravicové strany (aby poté, co je vyhozen z kola ven, naříkal nad velkou rozkročeností a potřebou "návratu ke kořenům"), tuhle pak lidé prozřou, že za bojem proti dinosaurům je jen boj za prosazení vlastních megalomanských podnikatelských zájmů. Parlamentní půda přestává být váženým řeČništěm produkujícím vize a velké koncepce, a zůstává jen řeVništěm nabízejícím festival osobních urážek a bezduchého tlachání. Ať už za tento stav může nemocný stranický systém či deficit politické gramotnosti voličů, je asi v zájmu většiny občanů dočkat se brzy něčeho lepšího.
Na druhé straně je potřeba mít se při tomto godotovském čekání na velké ideje na pozoru před těmi, kteří ideje sice nabízí, ale poněkud fetišisticky si je pletou s dogmaty. Před těmi, kteří své ideje nakupují u svých velkých učitelů, místo aby si je trnitou cestou životního poznávání vytvářeli a v případě, kdy se tak ukáže potřeba, se je nestyděli i korigovat. Před těmi, kteří často oč více ostatním o hodnotách kážou, tím méně je pak v praktickém světě žijí...
Smutné produkty tohoto myšlenkového barikádování a rádobyzásadovosti jsou dobře vidět. Politicky rozdělená společnost, soustavné změny právního prostředí. A hlavně žádná či jen povrchní a arogantní diskuse o závažných společensko-politických otázkách. Řeší se, zda existuje či neexistuje Lafferova křivka, místo aby se daly hlavy dohromady a pokusily se shodnout na tom, kde tato magická čára má svůj vrchol. Místo potřebné hluboké polemiky o tom, co by měl být standard a nadstandard ve zdravotnictví, slyšíme jen buď cynická prohlášení, že každý je svého zdraví strůjcem, nebo naopak křik o nestoudné privatizaci zdravotní péče. Církevní restituce nabízejí jen možnost přiřadit se buď do tábora těch dobrých (kterým jde o spravedlivé zúčtování s minulostí), nebo zlých (dle kterých církve vůbec nemají co hromadit majetek). O zahraniční politice ani nemluvě, tam je dobro a zlo pro všechny vždy předem dáno. Hledat v těchto složitých a strukturovaných otázkách nějaké odstíny černobílosti bude pro ideology vždy považováno za projev slabosti a ideové chatrnosti. Jednou jsi buď důsledný liberál, nebo marxista; důsledný zastánce parlamentarismu, nebo pravdoláskař; důsledný ochránce osobních svobod či komunista. Je to tak jednoduché.
V čem je pak oproti všem těm "falešným a prázdným" prospěšnější ten, který sice levico-pravicovost usilovně hledá a úspěšně nachází např. i v potravinách, sportech či průmyslových materiálech, ale který takto (a jinak) ničí jakékoli zárodky jakéhokoli představitelného životnějšího společenského konsensu či ústupu blbé nálady (sic!)? Je pak opravdu potřeba se tolik stydět za prostý zdravý selský rozum?
