Když nevíme, za co platíme... a stydíme se přiznat si to

Účty za elektřinu, plyn, teplo, teplou vodu. Nebo třeba "obyčejná" životní pojistka (a k ní přiložené pojistné podmínky) či smlouva o půjčce. Papíry, které dříve či později vstoupí do životů zřejmě většiny z nás. Jsou to vlastně svého druhu účtenky či stvrzenky, podobně jako to, co obdržíme od pokladní po nákupu potravin nebo od autoservisu po opravě svého vozidla. I zde platíme za nějakou službu, komoditu, a často se přitom nejedná o částky v rodinném rozpočtu zanedbatelné. Přesto je zřejmé, že "stvrzenky" za finanční a energetické produkty, spotřebitelské výdobytky konkurenční tržní ekonomiky, jsou v něčem jiné. Nechceme je studovat. Děsí nás svou složitostí. A stydíme si to přiznat.

Odjedeme-li ze servisu s pětimístnou částkou na faktuře za opravu motoru, bolí nás to, ale celkem víme, za co platíme a útěchou je nám fakt, že opět můžeme svým autem jezdit. Rovněž si - podobně jako u potravin v obchodě či u lihovin v hospodě - můžeme cenu toho, za co platíme, relativně snadno porovnat a propříště si třeba po úvaze vybrat pro opravu servis jiný. A konečně, tyto položky se do našich financí nedostávají tak, že nás někdo k nákupu té či oné služby či zboží přemlouvá (na ulici, ve dveřích bytu, po telefonu).

Co však oproti tomu víme o struktuře ceny za teplou vodu či elektřinu? Máme alespoň rámcovou představu o tom, co za svou platbu dostáváme? Umíme si porovnat konkurenční nabídky distributorů elektřiny či se zorientovat ve faktuře za teplo? Rozumíme dobře tomu, proč si platíme svá investiční životní pojištění, abychom po dvou letech, kdy jej chceme ukončit, nenašli na svém "účtu" ani korunu? Všímáme si ve smlouvách s lichváři vždy důsledně toho, jaké budou důsledky toho, když byť i jen jednou jedinkrát pošleme splátku úvěru o den či dva později? Jsme srozuměni s tím, proč a kolik zaplatíme, když budeme chtít předčasně doplatit svůj leasing či hypotéku?

Odpovíte-li si na některou z uvedených otázek vrtěním hlavy, nestávají se z vás tím rozhodně žádní exoti, ale naopak zcela běžní, iracionálně se chovající spotřebitelé. Z hlediska (neo)klasické ekonomické teorie anomální bytosti, v řeči národních statistik exekucí a osobních bankrotů (a následně v položkách sociálních výdajů veřejných rozpočtů) však takřka již standardní subjekty. Proč tomu tak je? Opouští český občan brány svých škol skutečně tak finančně negramotný, aby si nedokázal rozumně vyhodnocovat důsledky svého nákupního rozhodování? Nebo to sice dokáže, ale je líný to dělat? Obojí je zřejmě pravda, stejně jako smutný fakt, že řada z nás se občas upíše k nečemu, co vlastně ani nechce. Buď proto, že nedokáže odrazit nátlak a manipulaci prodejce, nebo proto, že má ostych si přiznat, že věci nerozumí a žádat srozumitelné vysvětlení.

---

"Pane Nováku, máme tady pro Vás jakožto dlouholetého klienta naší pojišťovny mimořádnou nabídku. Investiční životní pojištění. Vy jste o tom ještě neslyšel? Co je pojištění, to přece všichni víme, ne? No a toto je takové pojištění se spořením. Takové lepší spoření. Kdo by dneska nespořil na horší časy, že? To snad jenom nezodpovědný člověk. Což vy samozřejmě nejste, haha. Určitě na tom vyděláte! Že jde trh poslední dobou dolů? No to je pravda, ale to znamená, že teď už musí přece jít jen nahoru, ne? Takže mi jen tady podepište, že jsem vám vše vysvětlil, víc vás zdržovat nebudu. Přeci jen, čas jsou peníze, viďte, haha. Tak nashledanou."

---

Smyšlená konverzace pojišťovacího agenta a zákazníka, pro dnešní dobu a svět finančních služeb však, jak lze dohledat, vůbec ne ojedinělá. Je otázkou, co s tím vším dělat. Možnosti jsou v zásadě dvě. Uvěřit obchodníkům, že vzdělaný a informovaný zákazník je to, po čem oni touží, a nechat tedy péči o naše blaho jen na nich. Obrátit se na svého (provizně placeného?) finančního rádce. Nebo nechat působit poučky o tom, jak je každý svého štěstí (a tedy i neštěstí) strůjcem a jak neznalost (nejen zákona) neomlouvá... Anebo se přece jen - přes jistý ostych a skepsi z toho, že "opět něco regulujeme" a s vědomím toho, že každá ochrana spotřebitele musí také mít své meze - pokusit o vytvoření rozumných pravidel, které při dané úrovni naší finanční gramotnosti ohlídají ty největší excesy, které, jak víme, nakonec nebolí jen ty, kterých se původně bezprostředně dotýkají...