Současná ukrajinská krize slouží jako katalyzátor animozit vůči Rusku. Řada z nich se sice opírá dílem o objektivní negativní historické zkušenosti s touto geografickou velmocí, nemálo z nich však také působí jako výsledek nepříliš poctivé fabulace postavené na poznatcích z několika málo hodin dějepisu na základní či střední škole. Na dějinný politický pragmatismus je pak jaksi zapomínáno úplně.
Chceme-li pracovat s dějinnými analogiemi (1938, 1968), je vždy asi dobré si předem vyhodnotit, zdali nesklouzáváme ke srovnávání jablek s hruškami. Předně je otázkou, zdali současné geopolitické rozložení sil odpovídá tomu, k čemu se v těchto analogiích máme menší či větší sklon upínat. Tedy zda platí argument rizika nedostatečné obezřetnosti vůči "ruskému medvědu". Jsme skutečně v situaci, kdy můžeme jako členský stát NATO očekávat příjezd ruských tanků či přílet ruských stíhaček? Kdy v historii byl členský stát (Ruskem zvlášť) napaden? Je poctivé vytvářet dojem, že by se tak mělo stát právě teď? Mělo by Rusko na celosvětovém konfliktu opravdu zájem? Pokud ano, jaký? Je vzestup ruské střední třídy, který zejména zařídil současnou popularitu prezidenta Ruské federace, souměřitelný s důsledky, které by pro ni přinesl otevřený válečný koflikt se Západem? Jaká část ruské populace si takové harašení zbraní se Západem přeje?
Pokud opustíme bujnou úvahu, že nás Rusové zítra obsadí a po 25 letech obnoví sovětský protektorát v Čechách, Moravě a Slezsku, a pokud řekneme, že nám v danou chvíli jde o blaho Ukrajiny, vyvstávají otázky další. Guru evropských konzervativců, někdejší premiérka Spojeného království Margaret Thatcherová ve své knize Umění vládnout píše, že řada světových konfliktů oprávněně vzniká na základě střetu národně-politických zájmů. Tzn., že tu USA intervenuje na Blízkém východě, tu NATO na Balkáně, tu Rusko na Kavkazu, tu Evropa v arabské Africe. Nebo také to, že Izrael rozšiřuje své osady na území, na které si činí nárok Palestinci. Nebo že se u spřátelených muslimských států (S.A.) přehlíží to, co se u jiných uvádí jako důvod vojenského zásahu? Nabízí se tedy otázka, v čím zájmu je prostor ukrajinský. Připustíme-li z nějakého důvodu, že je v zájmu euroatlantickém (proč?), proč si neumíme/nechceme připustit, že podobný zájem má Rusko? Je snad jeho zájem méně důvodný? A je toto důvod k vynakládání nezanedbatelných finančních zdrojů Západu? Neměly by být tyto zdroje - a to např. v součinnosti s Ruskem - vynakládány na hrozby z hlediska zájmů civilizované společnosti závažnější (ISIS)? Lze vůbec s jistotou říci, že současný ukrajinský establishment je bezezbytku tím, co chce Západ podporovat? Že je to alespoň menší zlo, ne-li stejné zlo, jako ruský protivník? Že je z hlediska geopolitické rovnováhy žádoucí mít novou železnou oponu na ukrajinských hranicích, ať už by vedly kolem řeky Dněpru, či někde dále na divokém východu? Proč se pak tolik vysmíváme myšlence tzv. finlandizace Ukrajiny?
Ukrajina je objektivně složitý prostor, ve kterém lze těžko hledat jednoduchá řešení. Mít jednobarevnou vládu, držet pospolitost národních celků a územní celistvost, a současně ignorovat zájmy tu 49 tu 51 procent populace (podle toho, jak to zrovna vyjde ve volbách), zde lze asi těžko. Uvědomují si to pánové Porošenko a Jaceňuk, potažmo EU? Co se chce na prvním místě? Mír a konsensus, nebo konflikt a mrtvoly na obou stranách? Někdy je prostě zapotřebí si vybrat, abychom se nedopracovali k na dlouho dobu zamrzlému střetu, tak jak jej známe ze Svaté země, Moldávie, Kavkazu apod.? Qui bono?
Závěr. Dostanou-li se do finále MS v ledním hokeji, které se tento rok koná v ČR, Česko a Rusko, budeme jistě všichni fandit domácím. Když v tom zápase nějaký ruský bohatýr zamete s naším hráčem, jistě si rádi pod tíhou fandovského adrenalinu nekorektně zanadáváme na ruské okupanty, alkoholiky a spekulanty s karlovarskými nemovitostmi. Není však nikterak užitečné z těchto pohnutek kulinařit razantní černobílé politické návody. Už jen proto, že jsme přece důsledně korektní a spravedliví Evropané. Mír Ukrajině.
