Emotivní interpretace dění a souvislostí okolo blízkovýchodního exodu, pařížského vraždění a možností soužití s muslimským světem je v Česku, zdá se, větším problémem, než realita samotná.
Krvavá pouliční pyrotechnika k nám zatím nedorazila. Hon na nekřesťany se v naší neznabožské zemi rovněž příliš nepěstuje. Uprchlíkům se pak u nás příliš nelíbí a zdržovat se u nás nechtějí. Mají zřejmě jiné představy o kvalitním životě v míru, než např. ty desetitisíce Vietnamců či Ukrajinců, kteří zde již dlouho pobývají naopak rádi. To je jistě dobrá zpráva, neboť s potřebným odstupem je snad již zjevné, jakým pracovním a společenským potenciálem je dominantní část migrační vlny tvořena.
Velmi špatnou zprávou ovšem je, jak se uprchlické a teroristické téma otiskuje do komunikace ve společnosti a jaké nové příkopy v ní vytváří. Již dnes se jeví být jasné, že postoje k uprchlíkům budou značně ovlivňovat výsledky všech nadcházejících voleb. Nikoli souboj levice a pravice. Nikoli boj (samozvaných) obhájců parlamentní demokracie a jejich (domnělých) škůdců. Kdyby šlo ale jen o volené zástupce. Jenže často diametrálně různý pohled na uprchlickou krizi již zasahuje i dosud pevná přátelství, zatěžuje rodinné vztahy a dopadá na běžnou mezilidskou komunikaci.
Nespatřuje-li totiž člověk rozumný přínos v bezbřehém a násilném vlévání jedné kultury a civilizace do jiné, je xenofob. Tím samým je, pokud pochybuje, že osud běženců (a občanů v jejich sousedství) bude veselejší než jaký vidíme u současných vnuků těch, kteří - vítáni tehdy rovněž s otevřenou náručí - osídlovali předměstí Paříže, Londýna, Bruselu či Amsterdamu již před několika dekádami. Nevidí-li v běžencích vždy jen nešťastníky, ale též zástupy nevzdělatelných asociálů či rodiče nepochopitelně hazardující se životy svých dětí, má v sobě málo pravdy a lásky. A eurofobie, živená aktuálně všemi těmi ambiciózními přesídlovacími projekty, kvótami a schengenským chaosem - to už snad ani není urážlivá nálepka.
Zapotřebí je ale naopak také nahlas uznat, že řada výkřiků mířících univerzálně na islám (nikoli na jeho jednotlivé patologické odnože) a ostentativně odmítajících soucit i s těmi, kteří třeba nemají takovou možnost volby rozhodovat o svém osudu (děti, starci, ženy?), je rovněž primitivních a zlo plodících.
Zdá se tak, že veškeré barevné odstíny z diskuse rychle mizí, a zbývá opět jen černá a bílá. A mezi těmi si budeme vybírat. Tak, jak to nedávno udělali Poláci, tak, jak to nyní dělají Francouzi a tak, jak to nepochybně postupně udělá i většina zbývajících zemí EU, ve kterých je míra rozporu mezi přirozenými instinkty občanů a recepty ordinovanými politickou vrchností již dále nesnesitelná. Jaká barva asi tak vyhraje? A čí to bude odpovědnost?
