Kolego, kamaráde...

... zpráva o tom, co se ti přihodilo, mě zastihla v dobré náladě. Opět se ukázalo, jaký má ten život neuvěřitelný sklon k rovnováze. Jen co je ten naiva - byť jen na chvilku - z nějakého důvodu "v pohodě" (máme ten výraz rádi oba:)), tak taková rána. Cokoli bych ti v tu chvíli řekl, znělo by směšně. Takhle to bude lepší. I když, ostatně, i ve chvíli, kdy vyťukávám tato slova, pořád pořádně nevím, jak se s touto záležitostí, která mě dost vzala, vypořádat.  

Doba je tedy opravdu zlá. Člověk se musí stydět už opravdu za kdeco a kdekoho. Za elity, které jakoby nebyly, za sportovce, které obtěžuje reprezentovat, za akademiky, kteří vekslují se štemply na znalosti, za dobu, která přeje frackům se životními pojistkami v aktovce. A teď už definitivně i za ty, u kterých si člověk doposud - vzhledem ke své už zmíněné naivitě a zmatenosti ve vlastním hodnotovém žebříčku  - namlouval, že s ohledem na jejich postavení se sluší je respektovat.

Tobě není třeba říkat, že je zbytečné se tím trápit a podivovat se. Aniž ses tak choval, chápal jsi odjakživa, že poslušným ovcím a hujerům nakonec vždy bude dopřáno víc sluchu a přízně, než osobnostem s kritickým hlasem, neshrbenými zády a základní rozlišovací schopností mezi slušností a křiváctvím. Nikdy sis na nic nehrál, neintrikařils´. Nesmál ses, když nebylo čemu... Když po tobě člověk něco potřeboval, nehledal jsi důvody, jak se na něj vykašlat. Byl jsi vždycky skromný, ač jsi naprostou většinu z nás převyšoval nejen svým vzrůstem. Udržoval sis neustále nadhled nad vším tím bláznivým děním a ústrky, které jsme na našem pracovišti v těch již několika letech, co zde jsme spolu, zažívali. Byl jsi vždy - alespoň navenek - vyrovnaný a nezatěžoval jsi své okolí svými starostmi, i když jsi jich měl a máš jistě mnohem více, než kdokoli z nás. Byl jsi mi/nám prostě v mnohém velkým lidským i pracovním vzorem. Jenže tohleto všechno je ve zdějších poměrech evidentně spíš k tíži.

Jestli nakonec opravdu odejdeš, čemuž pořád odmítám uvěřit, odejdeš se ctí, což už se těm, kteří o tobě takto rozhodli, jen těžko může kdy podařit. Myslím, že to mnoho (slušných) lidí přivede k zamyšlení nad jejich vlastní budoucností. To je asi to jediné, co lze na celé věci brát jako pozitivní. Budeš mně/nám chybět, ale doufám, že o to více se budeme snažit se nadále potkávat. Drž se.

H.

P.S. Až budeš mít cestu přes Lihovar, zastav se U veselé kozy. Už tam konečně máme stůl pro štamgasty. Tedy pro nás. A občas tam zaskočí i Jirka Kára!