Vážený pane Nadale,

máte třináctý grandslam a za to vám náleží velké uznání. Toho prostě tenista nedosáhne jen tak. K tomu už nestačí jen štěstí, jen dřína, nebo jen talent. Je zapotřebí všeho dohromady a v tomto vám všechna čest. Bohužel jste však od chvíle, kdy jste začal na kurtech vítězit, zahájil pomalé umírání tohoto krásného sportu. Zásluhou vaší a ostatních, kteří jsou dnes kolem vás srovnaní v první čtyřce světového žebříčku, je to dnes už jiná hra. A jak to tak vypadá, dlouho se na tomto nic nezmění.

Dovolte mi povzdechnout si, že s pozvolným odchodem posledních vašich hrajících kolegů-tenisových elegánů (Federer, Štepánek, Llodra, Haas) ze scény si už člověk bude muset opravdu pečlivě vybírat, aby viděl na kurtu i něco jiného, než jen to, v čem dominujete právě vy. A v čem se vámi dnes nastupující generace inspiruje při hledání návodu na to, jak vítězit. To jest v urputném a bezmyšlenkovitém bušení do míčů, v přetahování se od základní čáry, v nekonečném vracení balónů do backhandu soupeře, v hodinách prodlev s ručníkem v ruce a v dalších důmyslných způsobech zdržování hry a rozhazování soupeřů. Tenis si snad přece nezaslouží, aby z něj zbyl pouze vytrvalostní a silový sport, pouhé propojení lehké a těžké atletiky...

Proto vám, vážený pane Nadale, mnoho z nás nikdy moc nepřijde na jméno. Přesto, že jste zřejmě jinak fajn člověk a že asi jednou pokoříte všechny tenisové rekordy.