Kdo (ne)jsou čeští blaničtí rytíři?

Přestože zanedlouho uplyne pětadvacet let od nástupu nového režimu, jsou Češi  stále tragicky nespokojení s tím, kdo a jak reprezentuje jejich zájmy ve vrcholných zastupitelských funkních. Početné a pestré spektrum těch, kteří se úspěšně ucházeli o naši důvěru ve volbách, však – zdá se – bohužel  nedává příliš nadějí si myslet, že bude někdy výrazně lépe. Kdo byli ti, kterým jsme doposud házeli hlasy v naději, že budou rozumným způsobem spravovat věci veřejné?

Idealisté

První, dnes již „zasloužilá“ generace politických exponentů. Intelektuálové přiznalí či zakuklení, v dobrém i zlém slova smyslu. Tahouni zrodu a rozvoje parlamentního (stranického) systému demokracie u nás, případně ti, jejichž ideje stály na jeho kritice. Vývoj doby a tlak rostoucí politické konkurence však mnohé z nich přivedl k hledání nových názorových pozic, které je dnes dostaly na okraj politického vlivu a zájmu veřejnosti. Jiné z nich pak do politického suterénu nasměrovalo jejich přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti a neschopnost se „ponížit“ hledáním kompromisů v nové politické realitě. Smutným pohrobkem těchto figur je nyní roztříštěné jeviště bizarních stran či hnutí, lišících se nikoli prosazovanými idejemi, ale jen tím, kdo se s kým v jedné partaji snese.

Mladá krev

Nová generace, do které byly (a asi stále jsou) vkládány naděje, že si do politiky neponese břímě myšlenkové intoxikace komunistickým režimem. Mnohdy však lidé, kteří do vysokých funkcí naskočili rovnou poté, co si obstarali (jedno už jak) vysokoškolský diplom. A tedy často ti, kteří jsou neznalí reality každodenního života a starostí „obyčejných lidí“ (statistické většiny poznamenané takovými životními „banalitami“, jako jsou obava o ztrátu práce, výše nájemného či cena chleba a másla). Jejich závislost na obživě z eráru se projevuje mimořádnou schopností vystupovat navenek slušňácky, či raději vůbec. Mimo zraky veřejnosti však zůstávají jejich „prozřetelné“ finanční investice, igelitky strýčků, zázračně vysoké úspory z poslaneckých platů či revoluce v místních stranických buňkách.

Doktoři

Řada doktorů-politiků nikdy nebyla doktory-lékaři. Doktor profesor Thomayer blahé paměti varoval (parafráze): „doktor, který neléčí, ale politikaří, je lump!“. Mají pak tito lidé léčit společnosti jako celek? Těžko.  Zvlášť pak ne doktoři mladí. Lhostejno zda z Olomouce, Dejvic, Vrchlabí či Hostavice. Ale když tituly u nás mají tak čarodějnou moc...

Naděje z komunálu

Do vysoké politiky tito lidé vstupovali s kreditem úspěšného působení na místní úrovni. Jak se však v některých případech ukázalo, vsetínská či chomutovská bytová politika, případně umění dělat ostravskou pravicovou politiku prostě není úplně totéž, co rozumné a promyšlené rozhodování o daních, zahraniční politice či penzijní reformě. To, co je nutné, není vždy postačující. Ve srovnání s předchozími kategoriemi však „komunálové“ zřejmě statisticky nevykazují takový deficit dobrých úmyslů. Alespoň něco.

Političtí podnikatelé

Cynikové, kteří v pobytu ve veřejném prostoru spatřili příležitost ukrojit si z eráru, aby si mohli pořídit mramorové vany, obstarat sídla v daňových rájích či zásobit se pro budoucí „odklánění“.  Řada z nich přirozeně, aby na této cestě uspěla, se musela delší dobu skrývat v pozicích idealistů s dobrými úmysly. Neobešli se samozřejmě rovněž bez výbavy, kterou jim dal režim předchozí – vzdělání či kontaktů. I proto dnes mnozí z nich mohou již s klidem na duši jako idealisté veřejně vystupovat. Mají už totiž vyděláno. Jsou to lidé, kteří nemají sebemenší úctu ke státu coby společenství sdílených hodnot. Stát pro ně buď představuje překážku osobního úspěchu (do té doby, než se jim podaří jej podojit), nebo naopak nutnou podmínku jejich blahobytu (až se inflitrace do finančních vazeb podaří). Budiž jim země těžká. Na Západě se těmito zloději dříve relativně slušného jména profese podnikatele či poslance již naučili pohrdat a náležitě je trestat (Německo je v posledních letech velmi dobrým příkladem), u nás se pak strachujeme, zdali tito šíbrové nejsou zbytečně kriminalizováni a omezováni na svých občanských svobodách.

Spasitelé

Novodobá generace politiků. Géniové, pábitelé, velkostatkáři. Svérázové, excentrici, lidé s neortodoxním způsobem vyjadřování a ambicí měnit společnost. Pracovali hodně, často úspěšně a nepochybují o své schopnosti transformovat své úspěchy v občanském (zaměstnaneckém, podnikatelském, uměleckém) životě do života veřejného. Narážejí však na bariéru nepochopení zvláštností fungování státní správy, na to, že se v politice hlasuje i jinak, než jen penězi.  Protože však mají tolik prostředků, že zřejmě nesoutěží o to, aby jich měli ještě víc, těší se té poslední důvěře voličů. Nemají hypotéky, kmotry v zádech a zdaňují doma. Příklady magnátů ze zahraničí jim dávají naději, že mohou uspět. Podaří se to?

Kdo z blanických rytířů ještě zůstává?