Šmejdi ve finančních službách (aneb proč potřebujeme chránit spotřebitele)?

Pro organizátory předváděcích akcí zaměřených na seniory se v češtině vžilo slovo „šmejdi“. To přiléhavě vyjadřuje povahu podnikání, o které v takovém případě jde. Proč se takovému byznysu tolik daří? A kde jinde se s ním setkáme?

V občanském životě jsme často vystaveni rozhodnutím a volbám, kdy se tak nějak očekává, že si s nimi poradíme ke svému prospěchu. Ekonomickou terminologií řečeno – že se budeme chovat racionálně. Přesto se to však ne vždy daří. Neumíme napoprvé správně vyplnit daňové přiznání, tápeme ve vyúčtování za energie, nerozumíme pojmům v pojistných smlouvách či podmínkách. Přitom jde mnohdy o nezanedbatelné částky.

V některých takových situacích přitom nemáme možnost se příliš učit ze svých předchozích chyb. Některé služby či produkty si totiž pořizujeme jednou dvakrát za život a naše nákupní zkušenosti nám tak příliš nepomůžou. O zkušenostech profesních nemluvě. Ekonomické vzdělání nám nedá rychlou a intuitivní odpověď na to, jak si poradit s různými daňovými výjimkami. Zdařilá koupě ojetého auta nezaručuje naši obezřetnost k souběžně sjednávanému nevýhodnému úvěru. Profese elektrikáře nás neochrání před nekalými praktikami podomních prodejců elektřiny.

V mnohém nejrizikovější jsou přitom právě některé služby finanční. Ač se to na první pohled vůbec nemusí zdát. Ač v nás pohled na dobře materiálně obklopeného finančního poradce může zprvu vyvolat spíše důvěru a kladná očekávání („zajistil sebe, zajistí i nás“), než podezřívavost a opatrnost („kde na to ten mladík asi tak vzal?“). Vůbec nemusíme být hloupí, abychom si sjednali takové životní pojištění, které místo aby nás finančně chránilo, tak nás jen oškube. A rozhodně nelze někoho jen tak osočit, že je finančně negramotný, když si např. neumí prověřit hodnotu RPSN uváděnou věřitelem v úvěrové smlouvě.

V případě RPSN se k výsledku bez počítače nedostaneme jinak než metodou postupného dosazování (iterací), nebo přinejmenším správným, a rozhodně netriviálním vyplněním příslušného webového kalkulátoru. Nemluvě o tom, že RPSN samotné v případě některých neseriózních nebankovních půjčovatelů jen zastírá jiné extrémní náklady, které do něj sice nevstupují, ale které především mohou vést až k totální občanské likvidaci dlužníka. Stačí zde např. jeden jediný den zpoždění se splátkou, aby se právo na tyto náklady realizovalo a spustilo se neštěstí, které nakonec stojí peníze nejen onoho nevědomého chudáka, ale následně nemalé částky také stát (sociální dávky, prostředky na boj s kriminalitou).

V druhém případě, tj. ve světě pojišťovnictví, pak čelíme především záludně složité prezentaci poplatků a nákladů na pojištění s tzv. spořicí/investiční složkou (tzv. alokační procenta, resp. počáteční jednotky). Tedy pokud se k nim ovšem vůbec dostaneme. Stává se totiž nadále, že o těchto srážkách z našich vložených prostředků nám pojišťovna řekne jen to, že jsou počítány „pojistně-matematickými“ metodami. Prostě taková legalizovaná černá díra.

O tom, že je tento důmyslně nesrozumitelný systém prezentace toho, co nám pojišťovna sebere (a z čeho pak platí své distributory), hlavní příčinou excesů spojených se sjednáváním „životek“ (nedůvodné opakované přepojišťování, pojišťování důchodců na dožití se věku přesahujícího 100 let, sjednání pojištění pro uklízečku s pojistným ve výši poloviny její čisté mzdy apod.), se sice mezi odbornou veřejností ví, ale tím to zatím jaksi končí. Bez ohledu na některé občasné a pozoruhodně zavilé poslanecké iniciativy, které se snaží v roli dlouhodobě poškozeného vyobrazovat pojišťovny nikoli samotné klienty. Žádoucí univerzální ochrana spotřebitele zde v některých návrzích zmutovala do značně problematické selektivní ochrany podnikatelů.

Jak je pak možné, že se tomuto trhu tak daří? Že zde rostou „rychlé prachy“ jako houby po dešti? Že zde není žádná rozumná korekce? První vysvětlením může být důvěra. Důvěra v to, že např. pojišťovnictví má u nás dlouhou tradici a že se po změně režimu nediskreditovalo tak, jako tehdy služby investiční. Druhým důvodem je zřejmě skutečnost, že na benefit z pojištění se člověk většinou tolik netěší (neb je spojen s povětšinou nepříjemnými životními událostmi), tak si jej (resp. cenu za něj) tolik nehlídá. Mnohdy dokonce neví, co má od produktu vlastně chtít a očekávat.

Lze rovněž odhadovat, že spousta lidí si – tím spíše, jedná-li se s nimi manipulativně či pod šikovným psychickým nátlakem – odmítá připustit neznalost toho, co právě podepisuje. Nevíme, za co platíme, a stydíme si to přiznat. Na papíře je napsáno „pojištění“, tak je to prostě pojištění a to přece všichni vědí, co je. Zde podobnost se všemi těmi zázračnými hrnci, dekami, a výživovými doplňky.

A konečně – „last but not least“ – existuje silný a zdatně realizovaný zájem na tom, aby se do tohoto báječně vydělávajícího soukolí pokud možno regulatorně příliš nezasahovalo, případně jen ve prospěch některých. Pětiletá historie opakovaně nedoschválené novely zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích toho budiž dostatečným důkazem.

Suma sumárum, nároky na finanční gramotnost (stejně jako na řadu jiných „gramotností“) neustále rostou a objektivně ne každý je schopen je rychle a adekvátně zvládnout. Kromě nedostatečné finanční gramotnosti jsou pak ve sféře finančních služeb pro nás klienty problémem naše emoce a neschopnost si připustit, že něco může být jinak, než jak to vypadá, nebo než jak si přejeme, aby to vypadalo.

Je otázkou, co s tím lze dělat. Můžeme teoreticky některé finanční produkty zakázat jako univerzálně nevhodné. Nabízí se to např. u těch, u kterých je již dopředu jasně spočitatelné, že budou pro klienta ztrátové. Nebo u těch, které zcela a záměrně zamlčují poměr mezi tím, co mají přinést a co stojí. To je na jednu stranu obtížně obhájitelné v situaci, kdy tyto produkty jinými nástroji (daňovými úlevami) naopak podporujeme. Nicméně právě v takových intencích už se v Evropě – především právě ve světle oněch predátorských finančně-produktových inovací, které spolehlivě luxují peníze lidí všech společenských vrstev, všeho vzdělání i víry – uvažuje, aby se následně tyto myšlenky (product interventions, product governance) následně promítaly do nově vznikajících norem evropského práva finančního trhu. Zatím je otázkou, jak tento institut „božího trestu nad zlým produktem“ bude v praxi reálně fungovat.

Jinou možností je „cesta zažité bolesti“. Ta s určitou nadsázkou znamená, že v koupi zajíců v pytli budeme občany podporovat s tou logikou, že jedině tak se vytrestají a následně se již „naučí přemýšlet“. Jinak řečeno nechat působit poučky o tom, jak je každý svého štěstí (a tedy i neštěstí) strůjcem a jak neznalost (nejen zákona) neomlouvá. To se zdá být ovšem lákavý přístup jen do té doby, než podobná kalamita dožene i nás či naše blízké, přes naše přesvědčení, že nám se to stát nemůže. Nebo jen do té doby, než na nás dolehnou zmíněné celospolečenské následky, které ze zdánlivě zaslouženého individuálního problému vyrobí problém kolektivní a drahý.

Můžeme též soustředit úsilí a zdroje do finančního vzdělávání a očekávat, že se třeba již v příští generaci situace zlepší. Ve vyspělém světě si význam náležité finanční gramotnosti uvědomují a něco pro tyto účely konají všechny země. Tato cesta je tržně velmi konformní, nicméně dlouhá, a tedy neřešící křiklavé akutní problémy.

Anebo můžeme ty, co si finanční služby sjednávají, vybavit určitým rozumným rozsahem práv (na srozumitelně prezentované informace, na odborné a solidní jednání prodejce, na existenčně únosný exit z produktu, na nestranné a rychlé a levné projednání sporu apod.), který jim umožní onen deficit potřebných znalostí a dovedností snáze překlenout, a kritickým nástrahám na jejich peníze se vyhnout. Zde je však zapotřebí konat vždy s vědomím toho, že „kvantita nerovná se kvalita“ a že každé spotřebitelské právo, aby mělo svůj smysl a nebylo jen podnikatelsky zatěžující, musí mít v sobě předpoklady pro to, být následně uplatňováno.